Kapitola třináctá

Tak zase jsem se opozdila, ale teď k tomu mám dobré důvody ;) Nová škola, nový intr, všechno zařizování. Kdyby byl někdo z Českých Budějovic tak mi napište. Budu ráda, když se tam seznámím s nějakými lidmi z k-popu ;) Tak tady je nová kapitola ^^

Kapitola třináctá

NICOLE

To prostě nejde! Jak mám spát, když je ve vedlejším pokoji Yunho? A je mi hrozně, že spí na pohovce. Hvězda, která je zvyklá na přepychové hotely!

Flashback

„Tak tady je Váš byt.“ Překrásně se usmál a ukázal na dveře.

„Já už teď půjdu.“

„A kam chceš jít? Kde chceš spát? Když půjdeš do hotelu, spatří tě několik desítek až stovek fanynek. A po zveřejnění fotek, budou kluci vědět, že jsi neodjel a najdou tě. Tedy další členi skupiny. Promiň pořád si neuvědomuji, že mluvím s Jung Yunhem. A že ho vlastně znám osobně. Promiň, ale přece jen jsem fanynka.“ Zaculila jsem se na něj.

„Myslím, že to není moc dobrý nápad tady zůstávat. Jinak mi prosím neříkej celým jménem je to otravné.“ Mrkl na mě

„ Jsem prostě Yunho. Ale jinak s tím hotelem máš pravdu. Býval bych šel k manažerovi, ale on má teď zrovna malé dítě, tak ho nebudu rušit.“

„Asi vím, co tě trápí.“ Usmála jsem se pro sebe a on se na mě udiveně podíval.

„Myslíš si, že ti něco nasypu do pití a pak tě zneužiju? Nebo že na tebe budu něco zkoušet? Nechci říct, že mladé Korejky nemají vychování, ale my Evropanky jsme trochu jiné. I když nebudu ti lhát, že mne to nenapadlo. Však stále se držím.“ Začala jsem se smát.

„Ani nevíš, jak si cením upřímnosti ale, že by si mě teď nějak uklidnila, to se říct nedá.“ Začal se smát se mnou.

„Hele asi takhle. Volba je stejně na tobě, nemůžu tě nutit tady spát, jen ti nabízím řešení. A řeknu, že bych asi byla opravdu šťastná.“

„Myslím, že tu asi zůstanu.“ Odpověděl záhy.

„Ale opravdu nevím, proč Vám věřím.“

„…Ti věřím“ Upozornila jsem ho.

„Dobrá, tak já jdu do ložnice, abych ti připravila postel.“ Udělala jsem sotva krok, když mě zastavila Yunhova slova.

„V žádném případě, jestli mě budeš nutit spát v ložnici tak odejdu. Budu spát na pohovce, jsem rád, že nemusím spát na lavičce.“

„Jsi vtipný. Ona by si tě určitě nějaká fanynka vzala domů.“

„No právě!“ Začal se smát.

„A když už jsme u těch fanynek, ty jsi říkala, že jsi Evropanka? Já si myslel, že jsi Američanka. Perfektně jsi mi rozumněla, když jsem na tebe mluvil anglicky. Z Jakého státu jsi? Několik jsme jich navštívili.“

„Dobře nechám tě hádat. Ten stát jste navštívili. A posaď se, nebudeme stále stát ve dveřích.“ Posadil se na pohovku naproti mně.

„Byli jsme tam? V Jakém roce?“ Zeptal se.

„To ti neřeknu, bylo by to moc lehké.“ Chtěla jsem ho trochu potrápit.

„Francie?“

„Teď jsi mě potěšil! Vypadám jako Francouzka? Oh, já zapomněla, že vám všichni připadáme stejní.“

„Abych, řekl pravdu tak teď už mi nepřipadáte všichni stejní. Zvykl jsem si. Takže jaký stát? … Počkej! Neříkej mi, že… Česká republika?“

„Alright! Promiň, pořád míchám několik jazyků dohromady. Ještě štěstí, že nezačínám s Japonštinou.“

„Počkej opravdu Češka? Nedávno jsem se s jednou seznámil, a když tak přemýšlím, mohla by být v tvém věku. Ty umíš mluvit i Japonsky? Jaké jazyky ještě umíš?“

„Seznámil si se s někým v mém věku? Jak se jmenuje? My se většinou navzájem hledáme. A seznamujeme se na různých srazech o Asii. Neděj ze mě nějakou jazykovědkyni.“ Smála jsem se.

„Umím jen Korejsky, Japonky, Anglicky a základy Čínštiny a samozřejmě Češtinu.“

„No její jméno je Sanghee.“ Řekl smutně. „Děláš si legraci? O tolika jazykách se mi v životě ani nezdálo. Já umím jen Korejštinu, Japonštinu a pracuji na angličtině, takže já umím dva jazyky a ty čtyři, je to opravdu úžasné!“

„Sa… Sanghee? Neznáš její pravé České jméno? Mám kamarádku, která si dávala jako její Korejské jméno Sanghee. Ale dlouho jsme si spolu nepsaly, však myslím, že by mi napsala, kdyby jela do Koreje!“

Konec Flashbacku

Neměla bych zkusit zavolat  Marky? To je přece blbost! Je půl jedenácté v noci. Ale já asi ze zvědavosti neusnu! Nervózně jsem v seznamu našla číslo na Markétu a vytočila ho. Dlouho to nikdo nezvedal, už jsem to chtěla zavěsit, když se v mobilu ozvalo nejisté:

„Haló?“

„Ahojky Maky! To jsem já Nikky! Jestli mě nepoznáš, tak ti to nikdy neodpustím!“ Zasmála jsem se.

„Víš Nikky, hrozně ráda bych si s tebou pokecala, ale jestli budeš volat ještě o něco déle, přijde ti nehorázný účet za telefon. Víš, já jsem teď v Koreji. Moc se omlouvám, nestihla jsem ti to v tom spěchu dát vědět.“  Řekla smutně.

„Ty! Jak jsi mi to mohla zamlčet? Musím se o tom dozvídat od jiných lidí! Já jsem teď taky v Koreji! A ani nevíš, kdo teď spí ve vedlejším pokoji!“ Moje mluvení přerušil klučičí smích. „Kdo tam s tebou je?“

„To mi nebudeš věřit! Seznámila jsem se s kluky z DBSK! Dnes spím u nich v domě, protože mě dnes propustili z nemocnice a Jae mě nechce spustit z očí. Počkej, kdo ti to řekl, že jsem v Koreji? A kdo je u tebe doma? Ty jsi tu taky?!“ Vyjekla nadšeně.

„Eh, No ve vedlejší místnosti spí můj… pes! No dozvěděla jsem se to od … Nagisky!“ Té by to snad měla říct, bože proč jsem to všechno vyblila? Kdyby se tam nezačali smát, prozradila bych Yunha! „No jsem tady. Možná bychom se měli sejít.“

„Nikky! Určitě bychom se měly sejít! No jo Nagiska, to mě taky mohlo napadnout.“ Zasmála se. „Ty máš psa? To je skvělé! Jakou rasu?“

„No… ehm… Víš, já ani nevím. Já ho jen hlídám sousedce.“

„Sanghee, měla by si jít spát.“

„Hej! Jaejoongu nepřeháněj to ano?“ Okřikla ho a začala se smát.

„Ach, Maky já už taky stejně musím jít.“ Řekla jsem rychle.

„Tak dobře, ještě ti zavolám, kdy se sejdeme ano? Ale nepočítej, že to bude někdy tento týden. Jae mě nepustí z očí. Sice nerozumí tomu, co teď říkám, ale zaslechl svoje jméno a bude vyzvídat.“ Smála se. „Miluju ty jeho výrazy! Měj se hezky a krásné sny.“

„Samozřejmě. Tobě to přát nebudu, pochybuju, že budete s Jaem spát.“ Maky se začala smát.

„Ty Nikky ty mi chceš dnes prodloužit život, že? S Jaem ještě nejsme ani zdaleka tak daleko. Tak se měj.“

„Pa“ zavěsila jsem. Otřela jsem si krůpěje potu na čele. Proč jí vlastně lžu? Kvůli někomu koho neznám? Jakto, že mu bezmezně důvěřuji? Myslím, že bych měla jít zase do sprchy. Viděla jsem, že Yunho ještě nespí tak jsem vyšla do obýváku. Ale mělo to háček, nevšimla jsem si kufrů, které jsme tam s Yunhem nechali. Zakopla jsem, ale Yunho se pohotově vymrštil z pohovky a chytil mě.

„Díky.“ Hlesla jsem. Yunho se usmál a řekl:

„Všechny Češky jsou tak neohrabané?“

„Co tím chceš říct?“ Urazila jsem se na oko. Ještě jednou se na mě usmál.

„Ale to radši nic.“

„Jo jak jsi povídal o té dívce, o Sanghee. Určitě to bude moje kamarádka. Teď jsem si s ní volala.“ Celý ztuhl.

„Neřekla jsi jí o mně, že ne?“

„Ne, měla jsem?“ Lišácky jsem na něj mrkla.

„Příště tě pustím.“ Propukli jsme oba v smích.

„Nebyla jsi, se už koupat?“ Zeptal se a ukázal na ručník

„Jo, ale tvoje zapření mi dalo trochu zabrat.“

„Děkuji.“